Romea 16. 12. 2014: Lety byly horší než Osvětim: Variace na recenzi knihy Paula Polanského, Tábor smrti Lety: Vyšetřování začíná. 1992 ̶ 1995

Zdroj
V pondělí, 15. prosince, proběhl křest knihy Paula Polanského Tábor smrti Lety. Kniha pojednávající o odkrývání tajemství koncentračního tábora v Letech s jistotou rozvíří diskusi.

Přestože vyšetřování probíhalo v první polovině 90. let, dodnes se daří udržet naživu mýty, které existenci tábora, a tím i nutnost důstojného památníku a likvidaci vepřína bagatelizují. I dnes převládá přesvědčení, že nešlo o tábor likvidační, ale pouze o jeho odlehčenou, kárnou verzi, která měla nedisciplinované romské obyvatelstvo naučit pracovním návykům a převychovat je. Čím se nacistická rétorika liší od té dnešní? Snad jen záměnou dnes politicky nekorektního označení cikán za Rom? Stejně by většina Čechů i dnes odkývala, že Romy patří vyhnat, zřídit pro ně rezervaci či provést nějaké jiné, radikální řešení. I v dnešní době se daří zastírat, že vepřín stojí přímo na místě tehdejšího tábora smrti. Právě tak se jak vládě, tak společnosti hodí do krámu smyšlenka, že vězni zemřeli povětšinou na epidemii tyfu, což opět potvrzuje hluboce zakořeněné přesvědčení, že Romové jsou národ nečistotný.

Polanského kniha vychází v době, kdy do ulic vycházejí takzvaní slušní občané, připojují se k extremistům a demonstrují proti svým sousedům. Cokoliv, co je jiné, je nebezpečné a nepřátelské. V tomto státě mohou žít jen „etničtí křesťané“, ať už to má znamenat cokoliv. Snad se od 90. let přece jen něco změnilo – když v srpnu Tomio Okamura popřel romský holocaust, zvedla se vlna odporu. Přesto – za popírání holocaustu souzen nebude. Zatímco sousední Německo si nepřestává sypat popel na hlavu za zvěrstva spáchaná během druhé světové války, Češi se neustále brání a zdráhají svou vinu přijmout. V Terezíně nebo v Lidicích, kde byly spáchány zločiny proti československým občanům, stojí pomníky tak, jak jsme se zavázali v mezinárodních úmluvách o důstojném udržování památky rasových obětí z druhé světové války. V Letech tomu tak dodnes není.

V tomto smyslu je kniha obviněním české vlády. A to nejen vlády 90. let, která dělala vše pro to, aby se pravda o koncentračním táboře nedostala na veřejnost. Je zároveň i obviněním současné vlády a všech vlád předchozích, že dosud neodstranily vepřín. Čtenáři běhá mráz po zádech, když mu dochází, jak podle a rafinovaně tehdejší vláda jednala – nejdříve deklamovala spolupráci, pak ale Polanskému začala házet klacky pod nohy. Ukončení komunikace se shoduje s momentem, kdy byl vepřín prodán českým státem soukromé společnosti…

Polanského deník, jak by mohla být kniha označena, je však i velkým obviněním prezidenta Havla. Polansky, který byl Havlovým velkým zastáncem a obdivovatelem, ztrácí veškeré iluze o prezidentově morální integritě. Nedokáže pochopit, jak může někdo, kdo vyčítal komunistické vládě nedodržování lidských práv, svou osobností poskytovat garanci zkorumpované vládě. Kvůli obviněním obdivovaného prezidenta měl autor problémy vůbec knihu vydat. Jiná nakladatelství souhlasila s uveřejněním až po vyškrtání těchto kritických pasáží. I v dnešní době se nám nedaří pohlížet na Václava Havla s kritickým odstupem. A stejně jako tenkrát budou kritikové knize vyčítat právě tento bod. Další skupina oponentů se vrhne na obvinění Karla Schwarzenberga – jak Polansky dokládá, využíval jeho otec otrockou práci vězňů tábora v Letech. Zároveň autor získal vyjádření, že byl Schwarzenberg ještě jako kancléř ustanoven, aby romskou otázku prozkoumal. To, že se od doby zápisků, tj. první poloviny 90. let, zřídil pouze nedůstojný památník a o Letech se nadále vyprávějí zlehčující legendy a pohádky, je zjevné.
V neposlední řadě je kniha obviněním Čechů. Češi se tradičně staví do role obětí, vlastně všech režimů. Nebo slovy jedné z aktérek knihy: „Češi nikdy nechtějí připustit, že by někdy něco udělali špatně.“ Nechtěli jsme a nechceme vidět bezpráví, přitom tak rádi zdůrazňujeme německé zločiny za druhé světové války a kroutíme hlavou, jak mohli říšští Němci tvrdit, že nic netušili. Ale když už se začíná mluvit o tom, že v Letech byli pouze čeští dozorci, odvoláváme se na protektorátní nařízení a řízení shora.

Kniha je vystavěna jako deník, jako zápisky o objevení a vyšetřování Letů. Popisuje podezřelé snahy o zatajení a vývoj postoje představitelů státu – nejdřív delegáti souhlasí, že vytvoří pracovní skupinu, která prošetří historii Letů, pomůže s pořízením mikrofilmů, aby 40 000 dokumentů o Letech z třeboňského archivu nevzal čas. Náhle však komunikace končí, vláda operuje s vlastní verzí o počtu uvězněných a zavražděných, odmítá přijmout fakt, že tábor spravovali Češi, vyrukuje s tvrzením, že vepřín stojí pouze na části bývalého tábora a neustále opakuje, že vězni zemřeli na tyfus. Je to nepochopitelné vhledem ke skutečnosti, že Polansky má kopie dokumentů, které všechny tyto lži vyvracejí. Jak je možné lhát tváří v tvář faktům? Čtenář se zděšením pozoruje praktiky, které se od minulého režimu téměř nezměnily – zastrašování médií, vyšetřování zaměstnanců archivu, kdo z nich s badatelem spolupracoval… Polansky chtěl, aby byla pravda o Letech zveřejněna. Když se tak nestalo ani po vystavění rádoby památníku, rozhodl se pro sepsání této knihy. Příběh nekončí na poslední stránce. I to, že čekala na své vydání tak dlouho a to bylo umožněno až díky Antifašistické akci, mluví samo za sebe.

Na knihu se dozajista snese záplava kritiky. Některé body zde již byly naznačeny. Určitě bude zpochybněna metodologie práce a vzdělání Polanského. Jak jinak. Opět se jistě najdou tací, kteří mu vyčtou, že neumí pořádně česky, takže dokumentům nemůže pořádně rozumět. Nehledě na to, že jako cizinec samozřejmě nemůže poučovat Čechy, jak mají správně přistupovat ke své minulosti a současnosti. Opět se budou slavní historikové ohánět jinými daty, oficiálními daty. Polanského výpověď se však ubrání sama – nejsilnějším argumentem jsou tvrdá data, dokumenty z archivu a jejich kopie v rukou Polanského. A přestože se někdo velmi snažil, aby se Polansky nedostal k přeživším, dokázal je najít a udělat s nimi rozhovory. Slovy Barbary Richterové, která prošla nejen Lety, ale i řadou dalších koncentračních táborů: „ Lety byly horší než Osvětim.“

Zpět na seznam


Levá perspektiva 24. 12. 2014: Krátké zamyšlení nad Polanského knihou o Letech

Zdroj

V pondělí 15. prosince proběhl v Galerii Národní technické knihovny v Praze – Dejvicích křest nové knihy Paula Polanského, Američana s českými předky, o táboře v Letech u Písku. Kniha Tábor smrti Lety – Vyšetřování začíná 1992-1995 popisuje Polanského úsilí o odkrývání neznámých a pozapomenutých faktů o koncentračním táboře v Letech u Písku, který sloužil během Protektorátu nejprve jako kárný pracovní tábor a posléze jako internační tábor pro Romy z Čech coby předstupeň jejich vyhlazení v Osvětimi. Začíná vlastně náhodnou zmínkou o Letech pronesenou pracovnicí Státního oblastního archivu v Třeboni, s níž se Polansky dobře zná, neboť jako genealog pátrající na přání amerických klientů po jejich předcích, kteří v 19. století emigrovali za oceán z jižních Čech, v tomto archivu již mnohokrát pracoval.

Na základě této letmé zmínky, jejíž skrytou významnost Polansky bystře postřehl, se začíná odvíjet dobrodružný příběh, v jehož příběhu se Polansky se svým asistentem v urputné snaze zjistit o Letech něco víc dostává k obrovské hromadě archivních materiálů mimořádně dobře dokumentující světu prakticky neznámý koncentrační tábor pro české Romy z dob 2. světové války. Brzy se dostává do kontaktu i s dosud žijícím táborovým lékařem, zjišťuje si informace z obecní kroniky obce Lety a mluví s místními lidmi, kdy kupodivu zjišťuje, že prakticky všichni obyvatelé o existenci bývalého tábora vědí, ale nijak zvlášť je nezajímá ani neznepokojuje. Jak je možné, že se o táboru v Československu veřejně nemluví a ani místní písmák nejeví o jeho existenci zájem, klade si otázky Polansky?

A následně začíná bolestně chápat: o tábor se nikdo nezajímá, protože to byl, zaprvé, tábor řízený Čechy, protektorátními četníky, nikoliv Němci (jak se mu nicméně snaží namluvit někteří pamětníci), a tak by narušoval obrázek Čechů jako obětí nacismu. Zadruhé, byl to (od roku 1942) tábor pro Cikány – a co je Čechům po Cikánech; „Cikáni nejsou nic, nemá smysl o nich vůbec psát“ – na tento postoj vydělující Romy, ač občany Československa, z pojmu češství naráží Polansky takřka univerzálně. Ale co hůř, objevuje v české společnosti nejen nezájem o „dávné“ utrpení Cikánů, ale přítomnou, rostoucí nenávist majority vůči nim sahající od předsudků a otevřené diskriminace – kdy je svědkem toho, jak Romové například nejsou vpuštěni do restaurace – přes názory schvalující jejich novou genocidu či přinejmenším internaci v táborech, s nimiž je Polansky konfrontován při posezení s normálními, názorově jinak nevyčnívajícími přáteli svého asistenta, až po vraždy Romů páchaných téměř beztrestně rasistickými skinheady.

Příběh dále popisuje autorovu snahu zveřejnit své poznatky o Letech, motivovanou jak důkladnějším prozkoumáním tématu českými historiky tak především úsilím o vytvoření důstojného pietního místa na území tábora a připomenutí jeho obětí, mezi nimiž se nachází mnoho dětí. Po třaskavých odhaleních v regionálním americkém tisku přichází zájem české ambasády, lidskoprávních organizací a médií, který ale nevede k hmatatelnému pokroku. Polansky zjišťuje, že zájem je často jen povrchní, předstíraný a že v zákulisí se dějí věci právě opačné – pracovníci třeboňského archivu čelí ze strany autorit problémům a nátlaku a jemu samému se ztěžuje přístup k dalším informacím. Co vadilo na začátku, vadí stále: lidé nechtějí znát pravdu o Letech jako o místu, kde Češi aktivně a do velké míry autonomně pomáhali likvidovat své sousedy.

Ve svém bádání navíc Polanský šlápl na kuří oko nové, disidentsko-pravdoláskařské garnituře. Na vlastní kůži zažívá to, co zažíval například Karel Kryl – kritizovat nové panstvo a zejména jeho veličenstvo, prezidenta Havla, se nenosí a Polanského nekompromisnost v této věci vede k jeho rychlé společenské ostrakizaci. Po mnoha peripetiích zahrnujících pády i nové naděje, když se už už zdá, že autor přece jen dosáhne svého cíle, dojde k tomu, že se původně vůbec nepozvaný Polansky tváří v tvář setká s Havlem při otevření více než „kompromisně“ pojatého pietního místa nedaleko bývalého tábora, na jehož území ovšem stojí páchnoucí vepřín. Havlův projev obsahující zmínku o české účasti na zabíjení Romů v Letech ale bez zmínky o nutnosti odstranit vepřín a bez odsouzení přítomného a rozšířeného protiromského rasismu jej zklame. Umlčený a frustrovaný Polansky pak na dlouhá léta odjíždí z Česka.

Polanského kniha představuje zajímavý příběh spojující v zásadě dva přístupy: Na jedné straně máme co do činění s deníkově zpracovanou personální anabázi, v níž se Polansky v roli detektiva dostane na stopy zločinu, přibližuje se k jeho aktérům a následně se střetává s přesilou „potomků pachatelů“, kteří by zločin nejraději nechali ututlat. Na druhé straně v knize nacházíme sondu do duše transformující se československé společnosti raně 90. let, kterou si dnes mnozí idealizují, která však – jak je z textu patrné – ideální rozhodně nebyla.

Polansky – americký občan, který ve svém vnímání reality není zatížen ani nadšením z „revoluce“ ani předchozím stálým kontaktem s útrpnou tupostí předlistopadové byrokracie – přichází o iluze velmi rychle. Jako upřímný antirasista spatřuje určité paralely mezi postavením českých Romů a amerických černochů včetně prosazování a zároveň bagatelizování jejich diskriminace ze strany státu a dalších mocenských struktur. Polansky vidí a čtenáři přibližuje, jak úzce spolu souvisí 50 let starý cikánský lágr vedený českými četníky a napadání i vraždy Romů přímo před jeho očima prakticky ignorované policií a soudy. Bojuje jeden boj proti vepřínu postaveném na místě koncentráku i proti zákonu o občanství, který má z (etnicky romských) občanů vytvořit neobčany. „Potomci pachatelů“ pak představují nejen početní, ale především mocenskou přesilu, a střetem s nimi akceleruje Polanského organický vývoj od „nezúčastněného hledače pravdy“ k „bojovníkovi proti systému“, který spolu s dalšími aktivisty připravuje burcující letáky (ne náhodou Polansky v textu opakovaně odkazuje na husity a zapojení svých dávných předků do tohoto hnutí). Prezident Havel, jehož zprvu až zbožšťoval, se v jeho očích postupně zreálňuje jako člověk mající politický zájem na pokračování mlčení a mlžení o Letech. Mimoto Polansky odkrývá i další, ryze materiální osobní zainteresovanost lidí ve vládě a kolem Hradu v celé věci (Igor Němec, Josef Havlas, Karel Schwarzenberg).

Ještě k osobě samotného autora: Aniž by bylo třeba tento fakt vůbec explicitně uvádět, z knihy samotné na čtenáře zřetelně působí fakt, že Polansky není profesionálním historikem školeným k práci s archivními prameny a k jejich odborné expertize. Nutno také říct – v některých svých závěrech se Polansky patrně mýlil, když se získaný faktický materiál pokusil samostatně interpretovat. To nic neubírá na zjevné chuti a náruživosti, s kterými po faktech pátrá a s kterými k nim přistupuje, když dává pokyny k inventarizaci dosud nezpracovaného archivního materiálu a posílá svého spolupracovníka vyhledat co možná nejvíc pamětníků tábora – z řad dozorců i vězňů.

Polansky si svůj vědomý hendikep v oblasti expertizy kompenzuje resp. snaží kompenzovat vášnivou až maniakální zapáleností pozorovatele, zapisovatele a posluchače. Jeho pozorovací talent je místy snad až chorobný (v knize se nezdráhá popisovat, jak si jeho asistent vymačkává akné nebo hraje s ušním mazem a se čtenáři se podělí i o další detaily) a neomezuje se jen na povrch. Polansky se aktivně snaží poznat své spolupracovníky i protivníky také zevnitř. Potřebuje to pro svoji práci, své poslání. Ve snaze dobrat se informací „jde přes mrtvoly“. Lidem, s nimiž mluví, se v případě nutnosti nezdráhá blufovat ani lhát (a oni lžou jemu, když ho naoko přátelsky poplácávají po zádech). To z něj ale nedělá cynika. Právě naopak, z knihy je poznat, jak je autor citlivý a jak bolestně jej zasahuje to, na co naráží – dokumenty o zabíjení nevinných lidí i všudypřítomný rasismus „polistopadové demokracie“.

Jako člověk je Polansky povahou stoprocentní světoběžník, bohém a básník. Život tráví na cestách v karavanu, u dobrého a nezdravého jídla, dopřává si alkohol… Ve svých úsudcích je velmi často nekompromisní, veřejně jde hlavou proti zdi, zároveň vnitřně trpí občasnou úzkostí. Sám život mu přihrál do cesty klasický románový protipól – historika profesora Nečase představeného v knize jako kompromisníka, který se „drží při zemi“ a k zdůraznění rozdílů s bonvivánem Polanskym je shodou okolností (?) také hubeným ale vitálním staříkem trávícím volno běháním pro zdraví. Nečas Polanskému podá pomocnou ruku a Polansky doufá, že by mohli spolupracovat, ale tato vize se nenaplní a cesty obou se závěrem knihy rozcházejí.

Kniha Tábor smrti Lety představuje působivé čtení zachycující počátky dodnes vedené nebo spíše se vlekoucí diskuse o Letech lemované milníky prázdných slibů o zrušení vepřína a rigoly absurdního handrkování o „skutečném“ charakteru tábora a „dostatečné legitimitě“ jeho obětí.

Vydavatelé knihy z Antifašistické akce věří, že se stane cihlou, s níž bude možné vybudovat široké antirasistické spojenectví a zároveň rozbít resp. zbořit ostudný „prasečák“ v Letech. S tímto záměrem nelze než souhlasit resp. přesněji řečeno, nelze než se k jeho naplnění přidat. Je povzbuzující, že jedním z autorů předmluvy ke knize je romský aktivista Jozef Miker z Krupky, který se mj. dlouhodobě angažuje v úsilí o zrušení letského vepřína. Je a bude to ale těžký boj. V každém případě, zůstaneme-li u použité metafory, představuje Polanského nová kniha další cihlu do stavby poznání neslavné kapitoly českých dějin, stavby, jejíž základy sám Polansky navzdory všem úskalím začátkem 90. let položil.

Zpět na seznam


Heřman Chromý 6. 1. 2015: Tábor smrti v anonymitě totality nevědomosti

Zdroj

Burcující výpověď Paula Polanského o koncentračním táboře Lety u Písku, kdev době II. světové války na území tehdejšího Protektorátu Böhmen and Mähren bylo zabito, zplynováno nebo zemřelo hlady více než 2000 Romů a Čechů, československých občanů, na území Němci rozbitého a okupovaného československého státu.

Na chodu a správě tohoto přes více než půl století zamlčovaného koncentračního tábora a redukovaného počtu zlikvidovaných vězňů, mezi nimiž byly i desítky dětí, se podíleli čeští policisté, lékaři a dozorci. A právě tato přímá účast československých občanů na řešení takzvané “převýchovy“ cikánů v koncentračním táboře Lety u Písku, na kterou Paul Polansky náhodně narazil při svých návštěvách v ČSSR při archívním pátrání po českých kořenech svých předků, se mu stala osudovou životní událostí.

A také otázkou svědomí a cti, které mu dodnes nedovolují, vedle dramatického pátrání po českých úřadech a institucích a posledních přeživších svědcích tohoto českého holocaustu, pátraní plného překážek, rasistických předsudků vně i pod kůží české společnosti, malých zrad a zbabělosti, aby se smířil se zdrcující skutečností a hanbou České republiky, že na pozemcích, kde se nacházel koncentrační tábor Lety, stojí provozovna výkrmny prasat Lety, patřící akciové společnosti AGPI. Odprodejem soukromé společnosti v roce 1994 porušila Česká republika mezinárodní dokument o kulturním dědictví OBSE, podepsaný českou vládou v roce 1991, v jehož duchu se zavázala k „…zachování a ochraně památníků a vzpomínkových, především vyhlazovacích táborů…“ .

Na téměř pěti stech stránkách tohoto dokumentu, podaného s obrovským étosem, v němž autor nezapře buldočího žurnalistu s literárním mistrovstvím v krvi, se mnozí z nás – stále ještě nevědomí, neznalí a často i nedovzdělaní, ale přemýšlející čtenáři – stávají užaslými svědky politického eskamotérství a oportunismu, zažraného ve všech patrech české společnosti. Patří k jednomu z traumat samotného autora, který naplněn obdivem k Václavu Havlovi, prvnímu protagonistovi předlistopadové opozice a osloven jeho lidsko-právním poselstvím a ideálem, ho nalézá kličkujícího před touto skutečností v politických nedbalkách a třeskutých poměrech nesebevědomé papírové české demokracie, na hony vzdálené od průzračné jasnosti Havlovy eseje Moc bezmocných.

Je to jedno z nejsilnějších míst této knihy, jejíž poselství je podanou rukou nám všem, kteří se také ještě a stále nechceme smířit se lží a nenávistí. Poselství, které nemůže být přehlédnuto, pokud ho nechceme popřít v anonymitě nepojmenovaných krutostí a křivd minulosti a rezignovat tak na předlistopadového Václava Havla, v němž je dosud naše nenaplněná, sžírající a chybující přítomnost s respektem a vůlí k pravdě o sobě samých, bez níž budoucnost vede ke smrti v totalitě nevědomosti.

Zpět na seznam


Lidovky 24. 1. 2015: Zpráva o objevu romského tábora

Zdroj

Loni to bylo dvacet let, co se širší veřejnost díky americkému badateli s českými kořeny Paulu Polanskému dozvěděla o existenci cikánského tábora v Letech. Před několika týdny vyšla Polanského kniha Tábor smrti Lety s podtitulem Vyšetřování začíná 1992–1995. Autor líčí, jak celou věc objevil a jakou reakci tím vyvolal.

Polanského kniha je v mnoha ohledech zvláštní: Rukopis vznikl v roce 1995 jako deník, ale autor na něj později prý zapomněl a objevil jej až v roce 2013. Přestože některé kapitoly jsou datované, nejde o deník v pravém slova smyslu, ale o žánrově nejednoznačný text, který osciluje mezi reportáží a paměťmi a který autor sám charakterizuje jako „faktický popis“. Pozoruhodný je také nakladatel: práci nepublikovalo běžné nakladatelství, nýbrž Antifašistická akce, Československá anarchistická federace a Institut kritických studií, tedy krajně levicové aktivistické organizace.

„Jestli tato kniha nevzbudí bouři otázek, pochybností, obviňování… pak jsme na tom opravdu velmi zle,“ píše v úvodu Petr Pithart. S tím se nedá než souhlasit, je ale třeba upřesnit, že ony otázky, pochybnosti a obviňování se spíše než dávné protektorátní historie budou týkat 90. let dvacátého století.

Paul Polansky (* 1942) je americký spisovatel, genealog a aktivista, který většinu života prožil na různých místech Evropy. Čechy, domovinu jedné větve svých předků, navštívil poprvé již na počátku 70. let. V Československu i dalších zemích střední a východní Evropy pátral v archivech po svých předcích. Genealogie pro něj nebyla jen hobby, ale také způsob obživy. V roce 1992 se pak v třeboňském archivu snažil zjistit něco o jihočeské obci Lety, z níž v polovině 19. století směřovali první čeští osadníci do Clevelandu v Ohiu. Náhodou tak zjistil, že za protektorátu v této obci fungoval tábor pro Romy, který byl do té doby širší veřejnosti neznámý – byl zmiňován pouze v několika málo článcích publikovaných s patřičným ideologickým zabarvením v 60. a 70. letech v regionálních českých historických časopisech.

„Po pouhém měsíci výzkumu jsem odhalil, že Lety byly skutečně táborem smrti,“ píše Paul Polansky ve své knize. „Vězňové zde umírali každý den po celé tři roky existence tábora. (…) Bylo zde více než 800 lékařských potvrzení úmrtí.“ Tyto tři věty by mohly sloužit k objasnění kontroverze, která po publikaci Polanského objevu v létě 1994 v jednom americkém regionálním časopise nastala (pro české čtenáře kauzu objevili Jindřich Šídlo a Jan Brabec v týdeníku Respekt č. 40/1994 v článku s titulkem „Konečné řešení na česko-německý způsob“, v němž však autorovo jméno uvádějí chybně jako Polanski). Lety nebyly „táborem smrti“ či „vyhlazovacím táborem“, jak Polansky píše na jiném místě své knihy; tyto termíny jsou v historickém diskurzu vyhrazeny táborům jako Osvětim, kde docházelo k cílené fyzické likvidaci vězňů. Tábor skutečně existoval tři roky, ale jen rok měl charakter „cikánského“ koncentračního tábora. Potvrzené údaje o počtu mrtvých hovoří o 326 osobách, vyšší počty Polansky nikdy hodnověrně neprokázal. Drtivá většina osob také nebyla svévolně usmrcena, nýbrž zemřela na epidemii tyfu a následky těžké práce spojené s podvýživou. Tábor se stal přestupní stanicí na cestě do Osvětimi, kam byla většina Romů nakonec odvezena a krátce po příjezdu zavražděna.

Polansky byl v 90. letech vyveden z míry nejen tím, co objevil v archivu, ale také velkovepřínem, postaveným v 70. letech, který našel na místě tábora. Šokován byl také protiromským rasismem, s nímž se setkával na každém kroku. Lidé, s nimiž mluvil, mu bez rozpaků či studu tvrdili, že by se Romové měli zavřít do rezervací, jako mají indiáni v Americe, nebo postřílet. V té době navíc došlo k řadě rasově motivovaných vražd Romů, jejichž pachatelé nebyli adekvátně postiženi. Z reakcí českých úřadů na svůj objev nabyl nikoli neprávem dojem, že se oficiální místa snaží celou věc zamést pod koberec; zpočátku například úřady popíraly, že by dozorci v Letech byli Češi. Zároveň se čeští úředníci a politici po publikaci prvních článků o Letech pokusili Polanského odříznout od dalších archivních zdrojů a veřejně ho znemožnit.

Polansky z toho vyvodil, že Češi mají v úmyslu pokračovat v tom, co začali za druhé světové války, tedy vyvražďovat své Romy. Z dnešního pohledu je evidentní, že to byla dost přemrštěná reakce, v první polovině 90. let však byla romská problematika mnohem vyhrocenější než dnes. Polansky, který neuměl česky a ke svému bádání i komunikaci s úřady potřeboval překladatele a tlumočníky, se dobře neorientoval v české společnosti a jejích tehdejších problémech. Mnohé z toho, co si interpretoval jako úmyslné spiknutí proti své osobě – například náhlou neochotu archivářů –, byl v té době běžný jev, který zažívali badatelé zabývající se mnoha dalšími choulostivými tématy z nedávné minulosti.

Atmosféra jak z Kafky Polanského text má místy až kafkovský nádech. Popisuje, jak je sledován a neví kým. Jeho čeští spolupracovníci mají strach. Úředníci mu lžou do očí nebo ho posílají na jiný úřad, kde se situace opakuje. Profesor, který je největší kapacitou na Romy, mu v soukromí dává za pravdu, ale veřejně se k němu nemá. I na osobách, které mu pomáhají, jako třeba Jan Urban nebo Václav Trojan, ulpívá jakési podezření, zda s ním nehrají dvojí hru. Polanskému se v jeho soukromé válce proti českým úřadům daří i vítězit, byť někdy se po čase ukáže, že jde o vítězství Pyrrhova. „Stále jsem nemohl uvěřit, že mě nechají odejít z archivu s těmito inkriminujícími důkazy, reálnými doklady o tom, že čeští dozorci, jedině čeští dozorci, pracovali v tomto táboře. Později jsem pochopil, proč mě nechali si tyto kopie udělat: Lety neměly žádné přeživší dozorce. Ověřili si to pomocí svých policejních počítačů…“

Když se Polansky obrátí na toho, koho uznává jako největší morální autoritu země, na prezidenta Václava Havla, je bolestně zklamán jeho reakcí. Prezident se nezastává dost vehementně ani perzekvovaných Romů, ani neprotestuje proti umístění vepřína. Polansky nechápe úzké meze prezidentovy moci a reaguje vyhlášením války: „Podniknu křížovou výpravu, abych udělal všechno pro odstranění vepřína z místa tábora, a nepřestanu s útoky na českou vládu a na prezidenta Havla, dokud nebude postaven skutečně důstojný národní památník,“ hrozí jednomu úředníkovi. V jeho knize pak čteme i věty, které svědčí o tom, že se nechal poněkud unést: „Vláda Havlových disidentů dělá to, s čím čeští komunisté v posledních dvaceti letech své vlády přestali – zabíjejí lidi.“

Je evidentní, že Polansky Havlovi křivdí, byť má některé velmi výstižné postřehy, které se týkají prezidenta a jeho okolí. „Všechny dívky v Havlově kanceláři vypadaly jako z plakátu Playboye, zatímco poradce, s nímž jsem mluvil (dramatik z Brna), ani nevěděl, kde je v Praze Dvořákovo muzeum.“ Václav Havel nicméně promluvil v květnu 1995 při odhalování památníku v Letech a mimo jiné řekl: „A je naší povinností k těmto obětem a k sobě samým přiznat si, že určitý díl odpovědnosti na přípravě jejich osudu a za tuto hrůzu nesli i Češi.“ Polanskému, který se odhalení památníku zúčastnil, se projev zdál mdlý a památník, k němuž nebyla vybudována ani příjezdová cesta, nedůstojný. Pach vepřína nešlo necítit. Jeho líčení slavnostního ceremoniálu však přináší další problém: v knize píše, že byl Havlovi představen a ten mu beze slova podal „vlhkou a bezvládnou ruku“. V knize Tíživé mlčení, která vyšla v roce 1998, Polansky naopak píše, že mu Havel ruku podat odmítl. „Jen pokývl hlavou na pozdrav a šel dál.“ Kde je tedy pravda?

Kdo zaprodal duši ďáblu Paul Polansky v knize vytýká profesoru Ctiboru Nečasovi, odborníkovi na dějiny Romů v Česku, že „zaprodal svou duši ďáblu. Dopustil, aby historii Letů psali politici.“ Polansky bohužel nepochopil, že tyto a podobné odsudky Nečasovu verzi minulosti nevyvrátí. Tu by mohla zpochybnit jen důkladná a fakty podložená studie, do níž se ale Polansky nikdy nepustil; zdůrazňuje, že není historik. Místo toho vydal o Letech několik prací, v nichž volně míchá realitu a fikci. Jeho největší zásluhou je sebrání vzpomínek Romů, kteří tábor přežili, do publikace Tíživé mlčení. Ani tato kniha však nesplňuje vědecké atributy – její autor mimo jiné přiznává, že si vzpomínky nenahrával, takže se nedá ani ověřit, do jaké míry psaný text odpovídá mluvenému slovu. Polansky přistupuje k minulosti jiným způsobem než historici. Nesnaží se co nejvěrněji na základě prokazatelných faktů rekonstruovat události, ale „odhalit“ pachatele a dát hlas jejich obětem. Zda ten či onen detail nesedí, jej zase tak nezajímá a málo chápe, že toto přehlížení faktů jeho práci devalvuje.

Tím však nemá být řečeno, že je bezcenná. Naopak. To, že učinil Lety tématem a snažil se vrátit tvář a hlas jejich obětem, je jeho nehynoucí zásluha. Naopak představitelé českého státu, pokud se skutečně k Polanskému chovali způsobem, jenž je v knize popsán, si zaslouží nejhlubší opovržení. Kde je pravda, by mělo vyjít najevo zhruba za deset let, kdy budou pro bádání zpřístupněny úřední dokumenty z první poloviny 90. let. Snad se z nich dozvíme i odpovědi na onu „bouři otázek“, o níž píše v úvodu Petr Pithart. Například zda se na privatizaci vepřína v Letech skutečně podílel i bratr ministra Igora Němce nebo jakým způsobem ovlivňoval postoj Václava Havla k tématu Karel Schwarzenberg, jehož otec byl se vznikem tábora spjat – „osoby práce se štítící“, které v něm byly zpočátku internovány, se měly naučit pracovat právě v lesích pána na Orlíku, které poničila vichřice.

P. S.: Vepřín v Letech stojí stále, byť se k ideji jeho přesunutí přihlásily všechny české vlády.

Zpět na seznam


iHned 30. 01. 2015: Barvy moci Jindřicha Šídla: Individuální turistika do Let u Písku

Zdroj
Nebýt Péráka, asi by to nakonec prošlo celkem bez problémů. Jenže Pérák, fiktivní český superhrdina z časů protektorátu, proskočil v noci z neděle na pondělí plot prasečáku v Letech u Písku a na zdech velkokapacitních hal zanechal svůj vzkaz: lidské siluety a rudé skvrny. Připomínku, že tohle idylické místo na jihu Čech skrývá hodně temnou historii a že přes veškeré úsilí minulých let na ni ještě všichni nezapomněli.

„Doteď se mi dělá zle při vzpomínce na všechny ty slizký český fašisty, bezpáteřní úředníky, četníky a bachaře, kteří si zřídili vlastní koncentrák v Letech u Písku. Zabásli v něm víc než tisíc lidí jenom proto, že byli Romové, a ty, který nenechali zemřít přímo tam, poslali zavraždit do Osvětimi. Hrůzy Osvětimi doteď páchnou v Letech – a to doslova: Na místě dnes stojí prasečák. Složili byste hnůj v Terezíně nebo výkaly v Lidicích?“ napsal Pérák v e-mailové zprávě už den před svým kouskem.

Nevím, kdo se pod přezdívkou Pérák skrývá, ale když mluví o Letech, je skoro stejně dramatický a přesvědčivý jako třeba někdejší ministr kultury Pavel Dostál, jenž svého času prohlásil: „Nedovedu si něco takového představit v Osvětimi. Chtěl bych vidět jediného sociálního demokrata, který by souhlasil s prasečákem maskujícím místo českých fašistických zločinů.“

Nebo dokonce sám Miloš Zeman, autor podobně emotivního výroku, když tvrdil, že „na vybudování důstojného památníku obětem českého – zdůrazňuji českého – teroru vůči romským spoluobčanům představuje zanedbatelnou částku i údajně požadovaných 600 milionů“. Jenomže to taky řekl na jaře 1998, v tom krátkém období, kdy za Tošovského vlády ministr Vladimír Mlynář opravdu vážně o vykoupení prasečáku s jeho majiteli vyjednával. A ty časy jsou dávno pryč.

Pérák bude mít ještě dost příležitostí se na zdech letského prasečáku vyřádit.
Kdo to řekne?

Ne že by se počátkem týdne na Hradě během akce Let my people live! na romské oběti konečného řešení zapomnělo úplně. Mezi pozvanými byl Karel Holomek a jeho dcera Jana Horváthová, potomci českých Romů, kteří holokaust přežili. V sále zasedli i Ioan Gruia Bumbu a Mihai Gheorghe z Rumunské asociace pro výzkum romského holokaustu nebo romská europoslankyně ze Švédska Soraya Postová.

A dá se i pochopit, že když v úterý odjely delegace hostů na pietu do Terezína, nebylo možné stavit se na chvíli i v Letech, které leží přesně na druhou stranu od Prahy. Vlastně se o tom dost špatně i píše, člověk se cítí trapně, jako kdyby si chtěl v Terezíně vyfotit selfie.

Ale přece jen. Možná by někdo čekal, že romské oběti zmíní v projevu třeba prezident Miloš Zeman, když mu kdysi tak ležely na srdci. Prezident to ovšem vzal poněkud celoplanetárně, vymyslel jedno nové slovo, a tím se jeho potřeba sdělit něco významného vyčerpala.

Nebo že to při 70. výročí osvobození Osvětimi řekne někdo jiný, třeba premiér, ministr něčeho, představitel parlamentu, Karel Schwarzenberg, Tomáš Halík, prostě kdokoliv, koho bude slyšet. Protože Lety byly „předpeklím“ Osvětimi, jak to popsal premiér Sobotka při svém projevu na konferenci, stejně jako Terezín, i když z nich do pekla zamířilo nesrovnatelně méně nevinných obětí.

Dozvíte se to ledaskde, třeba i v památníku Jad vašem nebo ve washingtonském Muzeu holokaustu. Z Let přímo do Osvětimi bylo odesláno 420 lidí. Prvních 93 v prosinci 1942, největší transport 307 Romů vyrazil 4. května 1943. Celkem v táboře zemřelo 321 lidí, z toho 241 dětí. A dozvíte se to už i přímo v Letech, pokud tam vyrazíte. Je to hodně poučný výlet.
Individuální turistika

Prostor kolem památníku už od roku 2010 vypadá opravdu mnohem důstojněji než kdysi. Cesty byly zpevněny, dá se tu už i zaparkovat, přibyly informační tabule, malý amfiteátr, dokonce i replika někdejších táborových baráků. Loni sem přijelo 8700 návštěvníků, o něco málo méně než do Ležáků, které spolu s Lety spadají pod Památník Lidice. Možná je ale docela zajímavé, že podle ředitele Památníku Lidice Milouše Červencla jde skoro výhradně o „individuální turistiku“ (kolem vede cyklostezka z nedalekého Orlíku). Organizované zájezdy, třeba ze škol, do Let nejezdí. Kdyby tohle třeba četl někdo na ministerstvu školství, možná ho něco napadne.

Ještě slabší to po léta bylo s ochotou vykonat pouť do Let u politických špiček. Jistě, skoro v každé vládě se našel povinný idealista, který čas od času zmínil, že ten prasečák je trochu ostuda. Prapor Vladimíra Mlynáře nesl třeba Michael Kocáb, v dnešním kabinetu jej převzal Jiří Dienstbier. Brzy však každého z nich umlčely racionální ekonomické argumenty, ačkoliv nikdo nikdy přesně nevěděl, kolik by taková očistná operace stála. A tak se odhady dokázaly vejít během těch let do rozmezí od 52 do 800 milionů korun a nebojme se říct, že by to určitě šlo – nebo spíš proto nešlo – i mnohem dráž.

Prezident Václav Havel do Let přijel hned v roce 1995, kdy se tu slavnostně odhaloval památník sochaře Zdenka Hůly. Jenže pak trvalo dlouhých 17 let, než do jižních Čech zamířil první český premiér, Petr Nečas. O rok později ho následoval Jiří Rusnok a loni Bohuslav Sobotka. To je docela dobrý začátek. A teď je načase udělat další krok. A k tomuto úkolu vybrat skutečného muže.
V květnu na shledanou!

Lety si v tomto roce nepřipomínají tak výjimečné výročí jako Osvětim. Od přeměny původně pracovního a poté sběrného tábora v „cikánský“ uplyne 73 let, od jeho likvidace o rok méně. Jedno významné datum pro historii místa se ale najde. 13. května to bude přesně dvacet let od oné již vzpomínané chvíle, kdy Václav Havel v prudkém dešti a po kotníky v bahně odkrýval letský památník.

Bylo to víceméně náhodně vybrané datum, které vyhovovalo prezidentovu kalendáři. Od té doby se ale právě 13. května každý rok scházejí u pomníku reprezentanti Výboru pro odškodnění romského holokaustu, doprovázeni obvykle velvyslanci, církevními hodnostáři, několika méně významnými politiky, aktivistickou mládeží a věnci Kanceláře prezidenta republiky.

Miloš Zeman byl organizátory pozván již dvakrát, nikdy mu to ale nevyšlo a ani v jiném termínu si zatím nenašel na Lety čas. Nerad bych tuhle myšlenku zničil hned na začátku, ale pokud by snad jednou chtěl zaslechnout i potlesk z pražské kavárny, má úspěch na dosah ruky.

Oslavy konce druhé světové války budou již u konce, datum letos vychází na středu, takže mu případná cesta nenaruší víkendovou idylu v Lánech. Hlavně by to ale už docela bez ironie byl velmi záslužný počin. Česko má ve světě pověst země, která sice nemá vážnější problém s antisemitismem, se vztahem k vlastní romské menšině, odsouzené před pětasedmdesáti lety ke stejnému osudu jako Židé, ale ano.

Bylo by to vlastně takové dořečení Zemanova loňského výroku, jímž zpražil Tomia Okamuru surfujícího v tu dobu zrovna na vlně popíračství a tvrdícího, že v Letech byl prostě jen takový obyčejný pracovní tábor. „Kdyby to byl pracovní tábor, tak by jeho vězni neskončili v Osvětimi,“ pravil tehdy prezident.

Na cestu „20 let po Havlovi“ je potřeba prezidenta jen vybavit jedním upozorněním. Na sedmdesátém kilometru cesty na Písek uhne jeho kolona doleva, projede Lety a už se bude blížit k místu činu.

To, co po pár set metrech uvidí po levé ruce, nejsou zbytky letského tábora, ale právě onen prasečák, jak kdysi Zeman sám řekl: „Památník obětem českého – zdůrazňuji českého – teroru vůči romským spoluobčanům.“

A protože je prezident schopen velkých slov i činů, určitě pak přednese zásadní projev, ve kterém nemusí vymýšlet žádné vojenské akce a jazykové novotvary, ale prostě jen říct, že oběti místního cikánského tábora nebudou nikdy zapomenuty a že už se nikdy nic takového nestane. Víc nebude třeba, Pérák si může vzít volno.
Zpět na seznam


A2 6/2015 : Křik mlčících

Zdroj

O knize Tábor smrti Lety

Diskutovaná kniha Paula Polanského Tábor smrti Lety otevírá nejen mnoho palčivých otázek týkajících se české historie z doby německé okupace, ale vztahuje se i k našim nedávným dějinám. Je to svého druhu obžaloba, která se nerozpakuje případné spoluviníky vidět i ve čtenářích. I proto si zasluhuje, aby byla čtena.

V předmluvě ke knize amerického básníka, spisovatele a genealoga s českými kořeny Paula Polanského Tábor smrti Lety Petr Pithart píše: „Jestli tato kniha nevzbudí bouři otázek, pochybností a obviňování…, pak jsme na tom opravdu zle.“ Nelze než souhlasit. Polansky totiž napsal strhující deníkový román, jenž do svého děje vtáhne jak čtenáře, kteří se s ním bezvýhradně ztotožní, tak i ty, kteří jej budou vnímat jako příběh člověka, jenž se vžil do osudu jiných natolik intenzivně, až z něj učinil příběh vlastní.

 

Komu se dá věřit?

V žádném případě to není povzbudivé čtení. Tábor smrti Lety završuje Polanského mnohaletý archivní výzkum českého koncentračního tábora, z něhož čeští Romové, pokud tamní pobyt vůbec přežili, putovali přímou cestou do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Autor tak po knihách Tíživé mlčení (1998), Dvakrát tím samým (1998) a Bouře (1999) zveřejňuje deníkový záznam z let 1992–1995, kde líčí – často den po dni – své vlastní pátrání. To se týkalo nejdříve zapomenuté a posléze vládními úřady popírané viny českého velitele koncentračního tábora Janovského a českých dozorců na romském holocaustu (Porajmos). Polansky se tak vrací do doby, v níž jeho zájem o Lety začínal a posléze i kulminoval.

Jestliže autor uvádí, že jeho povídka Zloději slepic byla výsledkem rozhodnutí, že se nebude „zatěžovat psaním naučné literatury“ a místo toho se pokusí zbeletrizovat řeč dokumentů a přidá něco málo fikce, totéž lze bez přehánění prohlásit i o samotném deníku. Jde o dílo umanutého bojovníka, který chce propůjčit hlas umlčeným a sám se ocitá v roli vypravěče. Ten sice křičí, ale všichni kolem něj jsou buď hluší, anebo dělají, že jeho řeči nerozumějí, neboť mu rozumět nechtějí. Polansky v textu cituje svou asistentku, která jeho metodu investigativní práce shrnuje slovy: „Tobě se nedá věřit. Využíváš lidi, abys dostal cokoliv, po čem jdeš.“ Čtenáře maně napadne, že podobně neomaleně autor přistupuje i k psaní deníku: jako by všude slyšel to, co slyšet chce a potřebuje, jako by každá událost a každý detail zapadaly do mozaiky, v níž lze spatřit pouze jeden obraz, jenž se nemění, ať se na něj díváte z kterékoli
strany. Tento přístup k materiálu sice příběhu – mnohdy až detektivnímu – svědčí, akceleruje se tím spád vyprávění, ale vzbuzuje také mnohé pochybnosti.

 

Disident dnešní doby

Jak tedy vypadala podle Polanského česká společnost krátce po revoluci? Jako země, v níž se nejen soustavně popírá jakýkoli podíl Čechů na romském holocaustu a provozu koncentračního tábora v Letech, ale v níž také po roce 1989 dochází ke stále větší diskriminaci Romů a stoupá počet rasových útoků i vražd. Pro tohle všechno existují nezvratná fakta, poněkud nešťastně se ovšem jeví paušalizace, která autora vede k přesvědčení, že takřka všichni Češi (snad s výjimkou Václava Trojana) jsou nejen latentní rasisté, ale že by dokonce uvítali i znovuotevření koncentračního tábora pro české Romy.

Polansky vystupuje v roli ztraceného Čecha, jehož předky historie odvála až do vzdálené Ameriky a který se nyní vrací, aby svým krajanům zvěstoval jejich historické, ale také současné selhání. Je to doslova boj s větrnými mlýny: když už to vypadá, že se mu podaří něco změnit, získat někam přístup či zveřejnit fakta o Letech, vždy se objeví někdo, kdo mu pomyslné dveře přibouchne těsně před nosem. Frustrace z nezájmu, ignorance nebo úlisné vstřícnosti lidí, kteří nikdy nesplní, co slibují, vede až k hysterii mířící na všechny, včetně bývalých disidentů, státních úředníků, novinářů, historiků, členů vlád, a především na tehdejšího prezidenta a symbol sametové revoluce Václava Havla. „Pořád jsem zapomínal, že teď nejsem v zemi vlastních předků vítán. Obrátil jsem se proti své vlastní krvi,“ konstatuje autor, jenž budí dojem autentického disidenta v zemi, v níž po letech útlaku bývalí disidenti vládnou.

Možná je to právě Polanského vztah k disentu, co z příběhu zapomenuté tragédie dělá především jeho vlastní příběh. Zdá se totiž, že opovržení, které autor cítí k prezidentu Havlovi za to, že opustil své ideály, může vyvážit snad jen obdiv, který k němu před příjezdem do České republiky choval. To není nic nepochopitelného a podobným vývojem nakonec prošel kdekdo. Ostatně Havel k tomu poskytl bezpočet důvodů. Polansky ale vytahuje kartu, kterou dosud nikdo nevyložil: Havlovu (ne)činnost v otázce diskriminace Romů a ostudného osudu bývalého koncentračního tábora. To je v mnoha ohledech trefa do černého. Alibisté, na něž autor naráží na každém kroku, dovozují, že Havel nemohl nic dělat, neboť k tomu neměl nástroje ani moc. Polanskému je třeba dát za pravdu především v tom, že prezidentovi se symbolickou mocí nezbývá, než aby symbolická gesta a prohlášení praktikoval.

Jinak je ale autorův pohled na naši porevoluční zkušenost v mnohém zavádějící, a dokonce se v lecčems může blížit povrchním antikomunistickým klišé. Každou nepravost například interpretuje jako pozůstatek normalizace a soustavně vytěsňuje, že už šlo o dobu divokého kapitalismu. Neustále mluví o vládě disidentů a zapomíná, že hlas velké části disentu byl přehlušen už v roce 1992, když se Občanské hnutí nedostalo do Federálního shromáždění. Paměť české transformace je totiž mnohdy ambivalentní; můžeme v ní najít příběh revoluce, která požírá své děti, i vyprávění o tom, jak revolucionáři svou revoluci zradili.

 

Kdo jiný než Polansky?

Nakonec nám ale stejně nezbývá nic jiného než udělat první krok, k němuž se nás poněkud jurodivý Polansky snaží desetiletí neúspěšně postrčit. Když přestaneme fragmentarizovat skutečnost a začneme zkoumat jen ta nejzákladnější, ale ve věci Letů také nejpodstatnější fakta, s hrůzou zjišťujeme, že autor se možná mýlil ve svých odhadech počtu vězňů, zřejmě přeháněl v počtu úmrtí vězněných, dokonce neváhal spekulovat o neexistujících plynových komorách a přenosných pecích, ale zároveň dosud nikdo z české historické obce nepřišel s přímou polemikou, která by jeho údaje a vývody vyvracela. Polansky často domýšlel a vynášel tvrdé soudy tam, kde šlo pouze o předpoklady. My ale stále nemáme v rukou žádné ucelené svědectví těch, kteří Lety přežili a minimálně v roce 1995 ještě byli v hojném počtu mezi námi. Tedy až na Polanského Tíživé mlčení a knihu Markuse Papeho A nikdo vám nebude věřit (1997),
které su­­plují neexistující produkci českých historiků v rovině jinak tak oblíbené orální historie.

Je příznačné, že smutnou pravdu o naší minulosti nám zprostředkovávají lidé odjinud. Vlastně se toho tedy příliš nezměnilo a v mnohém jsme na tom ještě hůř nežli v roce 1995. Anticiganismus není už zdaleka jen otázkou neonacistických skinheadů, pogromistické tendence lze často diagnostikovat i v případě mainstreamové společnosti. Na místě koncentračního tábora v Letech i v roce 2015 stále páchne vepřín a proti němu se ozývá už jen hrstka vyčerpaných aktivistů. Hrdina protinacistického odboje Pérák se probral z dlouhého spánku a stříká graffiti (nejen) po zdech vepřína, aby národu připomenul, že na místě, kde dříve umírali lidé a kde Češi nesli odpovědnost za smrt Čechů, stále umírají prasata. Žádný z nelidských dozorců v Letech nebyl ani posmrtně souzen a uznán vinným. A česká policie mezitím vede vyšetřování, na jehož úspěšném konci by měl být Pérák identifikován, polapen a následně zřejmě
postaven před soud.

Zpět na seznam