Nová kniha Tábor smrti Lety: Vyšetřování začíná — americký spisovatel popisuje skrývání dokumentů z tábora smrti

Příběhy, které se nikdy neměly dostat na světlo. Příběhy Čechů, kteří byli aktivními vykonavateli nemilosrdné mašinerie holokaustu. Mučení a vraždy Romů, které měly být zapomenuty. A především příběhy těch, kteří i padesát let po konci Druhé světové války vynaložili velké úsilí, aby historie Let zůstala němá. O tom je kniha Tábor smrti Lety: Vyšetřování začíná amerického spisovatele a aktivisty Paula Polanskyho. Prostřednictvím deníkových zápisů sledujeme jeho práci v archivech, při níž náhodou objevil kompletní archiv koncentračního tábora v Letech. Tábor smrti Lety: Vyšetřování začíná je knihou pojednávající o historii, o níž se neučilo. O historii, která byla po desetiletí aktivně umlčována. Nejen, že scházely důkazy, ale byla nepohodlná i politicky – nabourávala totiž představu Čechů jako pouhých válečných obětí.

Je tomu rok více než rok, kdy Antifašistická akce pozvala Paula Polanskyho do Prahy, aby přednášel o zločinech v Letech. Českem v té době otřásaly rasistické pochody, které směřovaly do romských čtvrtí. Během našich rozhovorů nám Polansky nastínil, proč je historie Let tak málo známá. Na vině podle něj není jen prostý nezájem, ale i aktivní utajování ze strany českého státu. Zjistili jsme, že Paul si během celé doby svého bádání o Letech vedl deník a že obsahuje řadu zajímavých informací, které na historii Let vrhají nové světlo.

Ve strhujícím příběhu sledujeme jak Polansky bojuje za to, aby se skutečný příběh dostal na veřejnost. Objevil důkazy a příběhy, které byly nejen politicky nevhodné, ale pro mnohé i osobně nebezpečné. Bylo je třeba skrýt. Tak například za vraždy, které prováděli čeští četníci, nebyl nikdy nikdo potrestán. Z oficiální verze historie byly vynechány. O desetiletí později se na místě vražd postavil prasečák. Polansky se rozhodl najít přeživší koncentračního tábora Lety, aby zjistil, co se tam skutečně dělo. Přes neochotu českých úřadů našel téměř sto přeživších a jejich výpovědi poté vydal v knize Tíživé mlčení. Mnohá svědectví vypovídají o tom, jak přesně k vymazávání části české historie docházelo: „Když jsem naposled svědčil o Letech, tak mě uvěznili. Několik let po válce přišli do mého bytu nějací dva muži vyšetřovat, co se stalo v Letech. Moje matka se bála mluvit, ale já jsem těm detektivům řekl pravdu. O rok později mě nějaký policista přišel zatknout, že jsem prý o tom, co bylo v Letech, lhal. Vzali mě na policejní ředitelství v Praze 1. Odtud mě vzali do policejní vazby v Praze 6. Drželi mě tam deset měsíců a snažili se mě přinutit, abych změnil svá tvrzení. Chtěli, abych tvrdil, že Lety spravovali Němci a ne Češi.“ (František Janošovský, Tíživé Mlčení.)

lety_img3

Hrůzy Let byly přitom daleko za hranicí toho, co oficiální výklad dějin připouštěl. Nebyl to pouhý pracovní tábor, jak se ještě nedávno snažil namluvit bývalý prezident Václav Klaus. Jedna z přeživších, kterou Polansky našel, Barbara Richterová popisuje podmínky takto: „Prošla jsem mnoha koncentračními tábory (Lety, Osvětim, Ravensbrück, Bergen-Belsen, Buchenwald), ale čeští dozorci v Letech byli nejhorší, mnohem horší než němečtí dozorci ve všech těch táborech. Lety byly horší než Osvětim, protože vás mohli ubít kdykoliv a z jakéhokoliv důvodu. V Osvětimi byla jen jedna zlá chvíle, ráno, když jste poslouchali, jestli na vás nepřišla řada do krematoria. Ale němečtí dozorci nebyli zlí, necloumali s vámi, nebili vás. V Letech jste museli celý den dávat pozor, aby vás nějaký dozorce kdykoliv neuhodil nebo bezdůvodně neubil k smrti. V Bergen-Belsenu jsem byla slabá, nemocná a moje spoluvězenkyně mě musely dovést na nástup. Němečtí dozorci nic neříkali. Kdyby se totéž stalo v Letech, ubili by mě k smrti a stejně tak ty, kteří by mě podpírali. Byla jsem v mnoha táborech smrti, ale Lety byly nejhorší.“ (Barbara Richterová, Tíživé Mlčení)

Kniha Lety bude vydána v roce 2014, nedlouho poté, co Českou republikou otřásla vlna rasistických pochodů a davy slušných lidí křičely: „Cikáni do plynu!“. A na místě, kde po několik let ryze v české správě vraždila mašinérie holokaustu, stále stojí vepřín a znesvěcuje hroby nevinných lidí zavražděných jejich sousedy. Jiná mašinerie postupovala jinak, skrytě, pomaleji a dlouhodobě – mašinerie, která zahlazovala stopy. Tato kniha odhaluje její fungování.

Veškerý výtěžek z prodeje knihy bude věnován na kampaň za zrušení vepřína v Letech.

lety_img2

 

Ukázky z knihy:


 

Nikdy nezapomenu na to, jak jsem otevřel třetí karton s dokumenty o cikánském táboře ve státním archivu v Třeboni. První dva kartony obsahovaly hlavně táborové účty, které mě více než hodinu k smrti nudily.

První složka třetího kartonu se týkala osmnáct let staré cikánské dívky Františky Petržílkové, která byla poslána do Letů v červnu 1941 a dostala vězeňské číslo 208. Byla zatčena, když požádala o cikánskou legitimaci. Na žádosti se podepsala třemi křížky, namísto tří X, jak bylo běžné pro negramotné lidi v Čechách.

Ve složce byly dvě její policejní fotografie. Snímek z profilu ukazoval kovovou tyč za její hlavou, aby ji držela vzpřímeně. Byla snědá, s dlouhými černými vlasy, měla vystouplé lícní kosti a úzkou tvář. Ačkoli moje šestnáctiletá dcera byla blonďatá, měla tato cikánská dívka stejné zvědavé oči, jasné a plné života.

Když jsem složku této cikánské dívky pročítal, zjistil jsem, že 28. listopadu 1942 utekla. Další poznámka v jejích záznamech říkala, že byla chycena a dopravena zpět do tábora 3. prosince. Více informací složka neobsahovala.

Během následujícího měsíce, jak jsme se vrhali na knihy a kartony, jsem odkryl stovky složek s fotografiemi, podpisy, soupisy majetku, potvrzeními o zlatých náušnicích, které byly později prodány v dražbě zaměstnancům tábora, fotografiemi z rodinných alb a dopisy od příbuzných, hledajících místo pobytu svých zatčených blízkých. Potom jsme v kartonu číslo 7 našli dlouhé seznamy jmen, jmen bez složek. Byly to přijímací seznamy, metodicky vedené, zaznamenávající jméno, datum narození a místo zatčení. Byly to tisíce jmen, která Vlasta zanesla do databázového programu v mém počítači. Také Patrick začal brát věci poprvé vážně a dlouhé hodiny pracoval při kontrolním vyhledávání jmen přijatých vězňů s oficiálními táborovými knihami. Jeho práce mi umožnila poznat, že v táboře byly drženy tisíce vězněných. Ačkoli oficiální kniha uvězněných vykazovala pouze 695 vězňů, kamufláž bylo snadné odhalit. Kniha uvězněných vedla každého jednotlivého vězně pod vlastním číslem, ale na přijímacích seznamech v kartonu 7 se nacházely celé rodiny, dokonce několik rodin, které byly uvedeny pod stejným číslem, pod jedním individuálním jménem. Po zpracování všech přijímacích seznamů jsme s Patrickem odhadovali, že průměrně bylo pod jedno vězeňské číslo zařazeno asi osm vězňů. Ale někdy jsme našli až 17 lidí uvedených pod jediným číslem, pod jedním individuálním jménem.

Po pouhém měsíci výzkumu jsme odhalili, že Lety byly skutečně táborem smrti. Vězňové zde umírali každý den po celé tři roky existence tábora. Když někteří umírali, byli do tábora přiváženi noví vězni a dostávali uvolněná čísla, ale záznamy v oficiálních knihách se měnily zřídka.

 


Když jsem s Josefem domluvil, vrátili jsme se k obvolávání dalších rodin z Prahy. Bylo to k ničemu.
„Musí existovat nějaký snazší způsob, jak tyhle lidi najít,“ řekla Alena.
„Existuje, ale vláda nebude spolupracovat. Na policejním počítači v Praze by stačilo jenom napsat jméno dozorce a datum jeho narození, které mám, a bum! Víme, kde žije dnes, pokud je ještě naživu. Vláda ale nechce, abych je našel.“
„Proč?“

„Domnívám se, že si nepřejí, abych s nimi dělal rozhovory.“

„Stejně pochybuji, že by vám ti dozorci řekli pravdu.“

„Někteří ano,“
odpověděl jsem. „Jednou jsem dělal rozhovor s mužem, který byl dozorcem v německém vyhlazovacím táboře. Byl v ukrajinské jednotce SS. Řekl mi všechno. Chtěl to ze sebe dostat dřív, než zemře.“
„Kdo to byl?“

„Bohužel můj vlastní příbuzný.“

„Vy jste ale Američan.“

„On po válce do Ameriky přišel. Lhal o své minulosti a dostal se tam. Když jsem se pustil do hledání všech svých příbuzných přes babičku své matky, které zanechala na Ukrajině, našel jsem jeho jméno. Vystopoval jsem ho zpátky do Německa a odtamtud do Connecticutu. Nikdy mi neodpověděl na žádných z dopisů, a tak jsem mu jednoho dne zavolal z New Yorku, abych mu oznámil, že k němu za dvě hodiny dorazím. Když jsem přijel, měl sbalené kufry a byl připravený se mnou odejít. Myslel si, že jsem od FBI. Řekl mi, že na tenhle okamžik čekal třicet let. Byla tam celá jeho rodina a všichni plakali. Trvalo mi dlouho, než jsem ho přesvědčil, že jsem jeho příbuzný a že jsem nepřišel, abych ho zatkl.“

„Myslím, že dozorce z Letů by se vám takhle nesvěřil.“

„Divila byste se, jak se lidé promění, když se jim objevíte u dveří. Kdybych měl jen pár dokumentů se jmény, vsadím se, že by mi řekli: ‚Ten a ten zabíjel, ne já.‘ Brzy bychom na ně všechny něco měli.“

„Už chápu, proč vám vláda nechce pomáhat. Vy byste ty staré chudáky terorizoval.“

Přikývl jsem. Jo, terorizoval, řekl jsem si tiše pro sebe. Terorizoval bych staré lidi, kteří bývali dozorci v Letech, dokud by mi neřekli pravdu; neřekli mi, proč v tom táboře zemřelo tolik cikánských dětí.

lety_img1